Klára Santin: z deníku umělkyně v Zemi Ledu

V ledovým království na konci světa, kde lišky přejou dobrý ráno a kohout oznamuje večerku, žila byla, nebo spíš přežívala, jedna fešná královna v uleželým věku. Sice ji už táhlo na několikátý kulatiny, ale byla celkem čilá a veselá, pokud zrovna venku nemrzlo. V království žil i její druh, kterej makal jak tlupa africkejch inženýrů od rána až do večera, takže se v ledovým království moc nevyskytoval. Královně dělali společnost dvě chlupatý hroudy. Baron Černej Vocas a vévodkyně Chlupatá Koule.

Trávili společně dny v naprostým souznění a klidu. Společně spali a hodovali, pokud bylo zrovna na čem. Jelikož královna nebyla finančně jako úplně za vodou, občas nebylo co do huby. V takových chvílích se baron s vévodkyní vydávali na lov a nosili milé královně jídlo, aby jako neumřela hlady. Polomrtvý myši, mumifikovaný mouchy, občas kousek trávy, když zrovna slezl sníh. Žili skromně, ale ve velký lásce a porozumění jeden druhýmu.

Jednoho rána, když si královna vařila už druhý kafe, bo toho zase v noci moc nenaspala, rozhodla se vévodkyně Chlupatá koule, že je načase, vyprášit baronovi Vocasovi kožich, bo ji už dlouho pil krev a občas i její bezlaktózový mlíko, a to se jako nevodpouští. Ač byla od přírody jako velice milá a ušlechtilá, občas ji to v hlavičce přeplo a bylo zaděláno na průser. Seděla pod stromečkem, kterej jiní uklízej už na Tři krále, ale v ledovým království se prostě ničím neplejtvá a dokud stojí, tak je v cajku a číhala, až půjde baron kolem. Nemusela čekat dlouho, bo baron je coura. Kráčel si to pyšně kolem, s kebulí hrdě vztyčenou a vnímal jen sám sebe. Namachrovanej samolibej hejsek. Vévodkyně Koule vyletěla rychlostí kosmický lodi Apollo 11, kolem kyprýho těla omotanej světelnej řetěz ze stromečku a se stromečkem v závěsu se hnala za baronem Vocasem. Všechno, co stálo v cestě Kouli a unesenýmu stromečku, vlivem světelný rychlosti, gravitace a fyzikálním zákonů, bylo během piko vteřiny jinde, než původně stálo, či leželo. Z obývací síně se stal bordel. Vocas s Koulí a stromečkem, zmizeli otevřenýma dveřma na ledový chodbě. Stromeček cestou doblikal. Z chodby se začali ozejvat zvuky zápasu, syčení a opadávajícího jehličí z bejvalý jedličky. Do místnosti vletěl pocuchanej baron a za ním vévodkyně, už bez stromečku.

Královna s povzdechem začala sbírat zbytky ozdob a při každým narovnání ji luplo v koleni a v zádech.

Asi už nemá smysl, stromeček znova zdobit.