Emily Dickinson

Emily Dickinson (1830–1886) byla americká básnířka, která se svou prací a životním stylem vymykala běžným představám o ženách a básnířkách 19. století. Její život a tvorba byly poznamenány hlubokou introspekcí, odvahou k literární experimentaci a osobitou izolací od světa.

Raný život a vzdělání

Emily Dickinson se narodila 10. prosince 1830 v Amherst, Massachusetts, jako druhé dítě v dobře postavené rodině. Její otec, Edward Dickinson, byl prominentní právník a politik, což zaručovalo Emily a jejím sourozencům kvalitní vzdělání. Studovala na Amherst Academy a později na Mount Holyoke Female Seminary, což bylo pro dívku té doby velmi pokrokové. Přestože se jednalo o období relativně krátké, její školní zkušenosti zanechaly na Emily hluboký dojem, především ve smyslu intelektuální nezávislosti a skepticismu vůči konvenčním náboženským dogmatům.

Izolace a literární tvorba

Ve dvaceti letech se Emily začala postupně stahovat do izolace. Zatímco její vrstevnice se vdávaly a vedly tradiční rodinný život, Emily zůstávala doma, kde se věnovala psaní. Tato volba nebyla náhodná; její potřeba introspekce, hluboké citové prožitky a znepokojení ze světa kolem ní vedly k rozhodnutí žít stranou společnosti.

Její básně, kterých během svého života napsala přes 1 800, byly zcela originální a v mnohém předběhly svou dobu. Emily psala o tématech, jako jsou smrt, nesmrtelnost, příroda a láska, ale s neobyčejnou hloubkou a introspekcí, která nebyla běžná v tehdejší literatuře. Její styl byl rovněž nekonvenční – používala nepravidelnou interpunkci, neobvyklé rytmy a někdy i záměrně nedokončené myšlenky, které vyzývaly čtenáře k aktivní interpretaci.

Dickinson se vymykala představám o básnířkách své doby nejen svým stylem, ale i způsobem života. Byla známá svou samotářskou povahou a neochotou vystavovat se veřejnosti. Tato odloučenost nebyla chápána jen jako osobní volba, ale i jako způsob, jak si uchovat tvůrčí svobodu a nezávislost. Ačkoli její rodina věděla o její básnické činnosti, jen málo jejích básní bylo za jejího života publikováno, a to většinou anonymně a s redakčními úpravami, které zjemnily její radikální styl.

Emily se tak vymykala nejen svým literárním přístupem, ale i způsobem, jakým odmítala splnit očekávání své doby vůči ženám. Místo toho, aby se podřídila společenským normám, vytvořila si vlastní svět, ve kterém mohla svobodně zkoumat své nejhlubší myšlenky a pocity.

Odkaz a posmrtná sláva

Emily Dickinson zemřela 15. května 1886 na Brightovu chorobu. Její básně zůstaly po její smrti většinou nepublikované a neznámé širší veřejnosti až do 50. let 20. století, kdy byla konečně plně uznána jako jedna z nejvýznamnějších amerických básnířek. Její dílo, které bylo po její smrti z velké části objeveno a vydáno díky snahám její sestry Lavinie, se stalo předmětem mnoha studií a interpretací, a její odvážný přístup k jazyku a formě inspiroval generace básníků a literátů.

Dickinson svou tvorbou překračovala hranice své doby a přetvářela poezii na prostor pro osobní zkoumání lidské existence. Její dílo nám dodnes připomíná sílu literární originality a odvahu žít podle vlastních pravidel, i když to znamená jít proti proudu.

Emily Dickinson patří mezi nejvýraznější osobnosti světové poezie, a její básně v českých překladech poskytují jedinečný vhled do jejího komplexního a mnohovrstevnatého díla. Překladatelé její tvorby do českého jazyka dokázali zachytit nejen bohatost její poezie, ale také její hlubokou citlivost a intimitu, která prostupuje celou její tvorbu. Tyto překlady často reflektují nejen literární krásu a formální inovace Dickinsonové, ale také její osobní zápasy, duchovní hledání a intenzivní emocionální prožitky, které činí její básně nadčasovými a univerzálně přístupnými. Přesto samozřejmě není úplně od věci přečíst si originály.

Dílo Emily bylo přeloženo do češtiny v několika výborech a knihách, které zachycují její poezii i osobnost. Připojuji seznam některých jejích knih a výborů, které vyšly v českém jazyce:

"Básně" (1957)

Přeložil Jiří Kolář a Václav Z. J. Pinkava. Tento výbor patří mezi první české překlady Dickinsonové a představuje výběr jejích nejznámějších básní.

"Jsem nikdo! Kdo jsi ty?" (1997)

Přeložila Hana Žantovská. Výbor, který obsahuje reprezentativní básně z celé tvorby Emily Dickinson.

"Bílá vrána: dopisy a básně" (2000)

Přeložila Alice Hyrmanová McElveen. Tato kniha kombinuje výbor básní s výběrem z korespondence Emily Dickinson, čímž přináší hlubší vhled do jejího osobního života a myšlení.

"Paprsek samoty" (2004)

Přeložila Sylva Ficová. Tento výbor se zaměřuje na intimnější a melancholičtější část tvorby Dickinsonové.

"Neumím tančit po špičkách" (2005)  výbor básní v překladu Sylvy Ficové. Zahrnuje poezii, která zdůrazňuje hravost, jazykové experimenty a zároveň hlubokou emocionalitu autorčiny tvorby. Kniha doplňuje českou řadu překladů, které přibližují čtenářům jedinečný hlas této americké básnířky.

"Můj květ se otevřel pozdě" (2008)

Přeložila Zlata Kufnerová. Obsahuje výběr básní, který klade důraz na duchovní a filozofické aspekty její poezie.

"Jako ten, kdo má svůj meč" (2009)

Přeložila Hana Žantovská. Tento výbor se soustředí na výjimečnou obrazotvornost a jazykovou hravost Dickinsonové.

"Ticho jak hnízdo" (2013)

Přeložila Hana Žantovská. Další reprezentativní výbor, který zahrnuje některé méně známé, ale významné básně.

"Divoké noci" (2017)

Přeložila Hana Žantovská. Tento výbor se zaměřuje na vášeň a emocionalitu v básních Emily Dickinson.