S ránem srpek měsíce ještě nejde spát. Pluje bezstarostně po obloze a hledá své útočiště. Zdá se, jako kdyby proplouval korunou stromu, dotýkal se střech domů a k tomu slunce vychází. Mrazivý dech zimy je mrazivě štiplavý a sluneční paprsky jej začínají ohřívat. Nádech bílé ladí s krystaly sněhu a průhledností ledových rampouchů. Procítěný tanec východu slunce s měsícem je absolutně nepopsatelný. Jemnost červánků s ustupující nocí spolu s mrazem dirigentem hrají mrazivou melodii a poslední dotek hvězd s tmou, než zastíní je sluneční paprsky. Zimní ráno se probudilo a nový den začal velmi něžným mrazivým tancem slunce a měsíce. 

Časem cestovat tam i zpět napříč vzpomínkami a pár jich vložit do časosběru. Uchovat vzpomínky v zrnku prachu či je zapsat neviditelným inkoustem na papír duše, aby si je nemohl přečíst jen tak nějaký kolemjdoucí. Z papíru vlastní duše pak pročítat zapsané řádky vzpomínek poskládaných do úhledných hromádek. Lze je mít v těch úhledných hromádkách? Možná ano, možná ne… Každopádně i neúhledná hromádka je hromádka plná snů, přání, slz, lásky a smíchu, třeba prostě jen vzpomínek. Které člověk chce, ty si připomene a ty, které nechce, nechá schované. Jak je skvělé moci si náhodně listovat vzpomínkami kdykoliv si člověk zamane. 

Malovat prstem na plátno obraz něžný, procítěný a plný jemných tónů barev a u toho snít o kráse světa. Na obraze se čas zastavil už navěky. Nehne se ani o vteřinu a snad ani nevybledne. Obraz plný barev s láskou malovaný. Co na něm jest? Jemné odstíny barev seskupených do obrazu stromu v rozkvětu. Mnoho odstínů nebe a trávy. A co ještě? Kus malířovy duše a srdce v jeho přesnosti kresby i odstínech barev. Využitý potenciál plátna i s těmi nejjemnějšími detaily. Jaký příběh se za tím vším asi skrývá? To snad ví jen malíř sám… Takový je malířův svět… 

Mráz dýchá do oken a zima maluje vločky sněhobílé. Namalovala i srdce do sněhu, které láká i vyzývá k úsměvu. Zima ho nechá ležet jen chvíli, protože teplem pak roztaje. Je láskou a mrazem tvrzené, přesto křehké a lehce rozbitné. Kde se tu ale vzalo? Paní zimu vidět není, jen její bílý závoj, v němž je srdce vyšito. Jak dlouho tu leží a kam pak zmizí? Leží tu sice jen pár dní… Zmizí pryč, protože si jej odnese na závoji paní zima neznámo kam. A kam že? Do ledového paláce, kde většinou přebývá. Paní zima kraluje s láskou v srdci. 

Měsíček na obláčku houpe se a sladce sní. Ve spaní se trochu rdí, zdá se mu určitě o lásce a mráček nadýchaný je měkoučký. Každý den mu jedna hvězdička jiskřivá před spaním vypráví pohádku. Pohádky bývají různé, třeba o tom, co se vypráví na zemi u lidí, i o tom, co se děje v přírodě. A když měsíček konečně spí, hvězdičky tiše zpívají ukolébavky. Tiché melodie může slyšet kdokoliv. A s příchodem rána odchází sladký sen a zanechá za sebou jen červánky s vůní snů. S východem slunce se červánky rozplývají a sny pak odlétají k hvězdičkám na křídlech andělů…

 

Jak otevřít dveře, když klíč není k nalezení? Prohledáno bylo snad vše… Na stole neleží, tam je hromada papírů. V šuplíkách také není… Kde jenom je? Kam se ztratil? Kam byl odložen? Pod postelí se neválí, jen chuchvalce prachu a ten klíč je zřejmě navěky ztracen. Police s knihami… Co je na nich tak zvláštního? Jako kdyby se zastavil čas… Letmý dotek a fantazie okamžitě vtáhne do velkého víru představivosti a světa v knize. Ne, v této taky není, tak kde? Další kniha a řádky plynou... Klíč k srdci v knize byl nalezen a pasoval i ke dveřím duše… Konečně… 

Utíkám… A nevím, kam mě cesta zavede. Vede do neznáma, do fantazie a chodívám tam moc ráda. Tam jsem neznámou dámou, královnou či prostou dívkou, co hledá svůj směr. Kam se jen zatoulalo to smělé přání měnit osudy? Do dálav předalekých, kde čekajíc na shledání uzavřela se tichá dohoda s tím, kdo chce a hledá společnou cestu se mnou. Tam, až dojdu, změníme svět k nepoznání spolu dohromady. Tam bude čekat štěstí, láska i vřelá budoucnost. Ať se stanu čímkoliv, na konci nedopsaný příběh bude úplný. Úplný zcela tak, jak se patří a sluší. Bude naplněn něžnou láskou i poznáním…