"V útrobách štiky titěrné
Kámen ve tmě nezměrné
Ať skončí navždy zakletý"
…žít v příběhu, kde i lásku lze kouzlem odvolat, kde si nejste jisti tím, zda náhodou vaše matka není čarodějka a proč zrovna ona...to je hodně zajímavé.
V tůni uprostřed močálu žije štika, je to velmi důležitá štika. Elina Ylijaaková se vrací jako každé prázdniny do rodného východního Laponska. Má tři dny na to, aby tam ulovila malou štiku. Jenže tůňku střeží tajemný vodní přízrak, a ještě k tomu se objevují další prastará stvoření. Elinina rybářská výprava se tak proměňuje v boj na život a na smrt.
Do toho všeho musí vyřešit svůj komplikovaný vztah s místním umělcem. Poetika této lásky se vznáší nad slovy jako mlžný opar. Elina je básnířka života i nelítostná bojovnice, což by na začátku celé anabáze sama od sebe nečekala.
Z bažiny v tundře vylézají podivuhodné neznámé bytosti připomínající stroje, které kdosi dávno spustil a dnes už je nikdo nedokáže vypnout.
Do kuchyně se vloupá rarach, který spořádá polévku, a stovky let stará démonka nalezne nový příbytek v těle starosty.
Jak ulovit malou štiku je mnohovrstevnatý román. Jazyk autora je velmi originální, překvapivě logický i poetický zároveň. Je prostě výrazně odlišný od jazyka čehokoli, co jste kdy četli. Rozvine se před námi příběh s detektivní zápletkou, okořeněný sympatickým hrubým humorem, magickým realismem a mytologií, která je možná finská, možná laponská, možná fantazijní. Krom milostné zápletky, která celý příběh okoření vílím prachem se dočkáme i kritiky našeho současného konzumního životního stylu, který jako by předpokládal záložní planetu B. Lidský druh je zde vylíčen bez příkras jako druh hamižný, sobecký a zmatený. Všechny aspekty a dějové linky jsou vyváženy na laboratorních vahách velkého umělce slova, kterým Karila bezesporu je. Mezi řádky vykukuje jeho šibalský úsměv, ale také apel na naše svědomí. Ani jedna věta tu není navíc. Každé slovo má svoje místo, což u děl s nádechem magického realismu není úplně obvyklé.
