Kniha o knihách, o sobě samé a o čtenáři, který ji objevuje: Italo Calvino v románu Když jedné zimní noci cestující (1979) představuje fascinující ukázku otevřeného románu, kde se literární archetypy a abstraktní teorie mísí v jedinečný literární experiment. Tento román, který se po dvaceti letech vrátil na český trh, je slavnou metapodívanou na samotnou podstatu příběhu a čtení.
Calvino nám nabízí příběh, který začíná a... nepokračuje, čímž vytváří prostor pro naši zvědavost a představivost. Co když kniha, kterou čteme, nevede k žádnému konci, ale stále se vrací k otázce, co by se stalo dál? Každý čtenář touží po příběhu, který překvapí, odhalí nové možnosti a zamotá mysl. Calvino tuto touhu zhmotňuje tím, že román sice pokračuje, ale jeho pokračování je hledáno v samotném příběhu, v jeho nekonečných začátcích a imaginárních koncích.
Calvino se ve svém románu vrací k otázkám sémiotiky a strukturalismu, přičemž přetváří tradiční literární formy a zároveň je oslavuje. Jeho inovativní přístup, kdy se vypravěč obrací přímo na čtenáře v druhé osobě, vytváří dialog mezi knihou a jejím čtenářem, což otevírá nové dimenze čtení a interpretace. Deset začátků různých románů, které na sebe nenavazují, vytváří kaleidoskop literárních možností, kde se hranice mezi realitou a fikcí rozmazávají.
V roce 2017, kdy byly v Česku vydány dva romány Itala Calvina, včetně Když jedné zimní noci cestující, se ukazuje, jak tato kniha reflektuje intelektuální diskurzy své doby. V kontextu s teoretickou prací Umberta Eca, Otevřené dílo, objevujeme, jak Calvino a Eco sdíleli fascinaci otázkami otevřenosti a interpretace. Eco ve svém rozhovoru označil Když jedné zimní noci cestující za jeden z nejcennějších románů posledních čtyřiceti let, přičemž podotkl, že oba autoři čelili podobným problémům a inspiracím.
Calvinův román, i když se může zdát jako intelektuální hra, zůstává hluboce zakořeněn v tradici romantického příběhu. Láska a štěstí se v něm objevují v tradičním klišé, kde konec přináší radost a smíření. Tento šťastný konec, ačkoli se zdá být jednoduchým klišé, je v kontextu Calvina ironickou hrou s literárními konvencemi, která nás přivádí k tomu, co je v jádru každého příběhu – k emocím a touhám čtenáře.
Detektivní motiv v románu, který se prolíná s milostným příběhem, přináší další úroveň interpretace. Calvino využívá detektivní zápletku jako metaforu pro sémiotický paradox, kde každá interpretace znaku, ať už správná nebo nesprávná, odhaluje něco pravdivého. Hrdina románu, který se snaží najít pokračování příběhu, zjistí, že odpověď je v něm samém a v jeho osobních emocích. Tento obrat nám ukazuje, že literatura je zároveň labyrintem a klíčem, kde každá cesta vede k hlubšímu porozumění.
Překladatel Jiří Pelán se snažil zachovat Calvinovu hravou atmosféru a jazyk, avšak někdy jeho překlad může vybočit z originálního stylu. Například nahrazení názvu hlavní hrdinky Ludmily ztrácí část tajemného nádechu. Tento překladatelský zásah ukazuje, jak každý překlad ovlivňuje text a jeho konotace.
