Myslím, že kdo má rád autora, nesmí si knihu nechat ujít. A vlastně i kdo ho nemá rád, ať si ji přečte. Už třeba jen kvůli postavám tetiček Vereny a Dolly. Období dospívání je jedno z nejkrásnějších a nejtěžších zároveň. Capote měl opravdu smutné, náročné dětství, kdy ho vychovávali různí příbuzní. Nádherná kniha, jemná co do stylu, a přitom zásadní, co do odkazu. Otisk muže na začátku jeho prvních kroků v dospělosti...asi vás taky přiměje vzpomenout si na vlastní roky dospívání.
Jedna z mých knih tzv. "na pustý ostrov." Lze ji číst opakovaně. Přečtěte si ji.
A ještě děkuji Tobiášovi Jirousovi: on geniálně, velmi trefně píše v Reflexu z roku 2006 o této knize a taky o samotném Trumanovi, jaký byl, když knihu psal:
"Je s podivem, že vedle života vycházející hvězdy stíhal Truman ještě psát. Další kniha byla sice z větší části posbíraná z dříve publikovaných povídek, ale Luční harfa již v samém souzvučném názvu - Grass-Harp - dávala tušit, že je ve vrcholné formě. Brilantní věty, které se v Jiných hlasech ještě občas zaplétaly do poetických obrazů beze smyslu, se teď plně podřizovaly celkovému vyznění.
Truman odlehčil svou pověstnou obraznost množstvím odboček a dialogů, až se vám zdálo, že sledujete několik rovin vyprávění stejně snadno, jako byste právě přelaďovali rádio. Capotemu se podařil kousek, kterého se Ernest Hemingway právem obával. Spojil přesně odposlechnuté dialogy s neuvěřitelným citem pro popis. Tam, kde by byl Faulkner už únavný a existencialisté Ernestova typu po kolena v patosu nebo v lepším případě v depresi, se Capote s dětskou hravostí proháněl po stránkách, jako by se nechumelilo. Detail střídal s přímou řečí tak samozřejmě, až se tajil dech. Jeho styl byl stejně zvláštní, jako byste přinutili malíře krajin, aby se stal portrétistou. Truman Capote dospěl k vrcholu svého dosavadního tvůrčího procesu. Jeho největším nepřítelem teď byl už jen on sám."
