Modrá a Hnedá kniha: Ludwig Wittgenstein

„Dívej se na větu jako na nástroj a na její smysl jako na její zaměstnání.“ Tato věta, o které jsem nějaký čas přemýšlela, mne donutila seznámit se s celým Wittgensteinovým dílem. Nebo s větší částí.

Teď bych zde chtěla vyzdvihnout „Modrou a hnědou knihu“. Autor ji psal pro budoucí čtenáře. Jako by jeho současníci nepochopili dokonale jeho úvahy. Jako by psal pro novou generaci, novou kulturu. Slovo má význam používáním v jazyce, bez něj by bylo šachovou figurkou, která je mimo šachovnici. Na sklonku života se filozof uchýlil k tvrzení, že je třeba slovům vrátit zpět metafyzično a nevytvářet žádné teorie. Pokud si chceme představit jazyk, musíme si představit živou entitu, živou formu. Jazyk je živý. Jazyk, naše reakce na použití slov, závisí na tom, jakou „hru“ právě „hrajeme“.

Mně osobně je bližší právě tato jeho pozdější filozofie, kdy se vrací k metafyzičnu slova, přesto i jeho ranné myšlenky jsou zábavné. Rozdvojenost ontologické skutečnosti z ranných Wittgensteinových traktátů je pro můj svět sice nesmírně osvěžujícím přístupem, přesto poněkud hůře uchopitelným. A ano, ve střetu jeho obou pohledů spočívá i zábavnost celé jeho úžasné filozofie.

Doporučuji knihu jednak těm z Vás, kteří sami tvoří, jednak těm, kteří si rádi přečtou pojednání s uceleným pohledem a velmi odvážnými taženími do světa slov, jazyka a vůbec lidské existence.