Román vyšel v pařížském nakladatelství Éditions Gallimard ( v originále L'Écume des jours ) v roce 1947.
Vian je mistr poetiky surrealismu a existencialismu. Na první pohled jednoduchý, ale zároveň silný milostný příběh zasadil do mnohovrstvého světa plného fantazie, absurdity a tragiky.
Jeho přínos je jak v nových, experimentálních postupech vystavění příběhu, tak v kritice společnosti.
Estetika a jazykové prostředky
Jedním z nejvíce fascinujících aspektů Pěny dní je její jazyk a styl. Bohaté fantaskní obrazy a odvážné metafory, proměňují realitu postav. Deformace skutečnosti se neprojevuje jen ve fantazijním dění, ale je přímo spojena s vnitřními prožitky postav. Když Chloé, milovaná postava hlavního hrdiny Colina, onemocní, svět kolem nich začíná ztrácet svou živost a prostor se fyzicky zužuje. Prostředí se tím stává odrazem psychického a emocionálního stavu postav – čím větší je zoufalství a nemoc, tím více se jejich svět stahuje do sebe. ( ( (Fyzická prostředí, v nichž se postavy pohybují, neustále mění svou podobu v závislosti na emocích a duševním stavu postav. Tento dynamický prostor odráží myšlenku, že vnitřní svět jednotlivce není oddělen od vnější reality, ale obě sféry se vzájemně ovlivňují.)
Neobvyklý a neotřelý je Vianův přístup k neživým předmětům. Například klavír, který připravuje koktejly, je nejen bizarním vynálezem, ale i symbolem prchavosti štěstí – umění, zábava a luxus se proměňují v povrchní požitky, které se hroutí spolu s narůstající tragédií. Další významnou metaforou je voda – řeka a vlhkost prostupují celým dílem a fungují jako symbol života, který protéká mezi prsty. V závěru, kdy Colinův svět kolabuje, voda se stává i metaforou smrti.
Vianovy slovní hříčky a neologismy jsou pro tento text klíčové. Odklání se od tradičních literárních forem a vytváří nové významové roviny prostřednictvím originálních jazykových struktur. Tento postup nejen že osvěžuje čtenářský zážitek, ale rovněž podporuje tematickou hloubku textu, kde realita postav není fixní, ale neustále se proměňuje pod vlivem jejich psychiky.
Pěna dní je především příběhem lásky, která je však neodmyslitelně spojena s neustálou přítomností smrti a úpadku. Vztah Colina a Chloé je zpočátku idylický, romantický a plný svěžesti. Chloé je krásná a jejich svět je zaplněn extravagantními a kouzelnými detaily. Avšak jakmile Chloé onemocní záhadnou chorobou, jejíž fyzický symbol – leknín rostoucí v jejích plicích – se stává hlavní metaforou románu, láska postupně degeneruje a svět kolem nich se stává stále dusivějším a nehostinnějším. Tento motiv nemoci jako personifikace zániku, který postupně pohlcuje všechny aspekty jejich života.
Téma smrti a pomíjivosti lidské existence spojuje autor s kritikou společnosti. Svět, ve kterém se postavy pohybují, je do značné míry karikaturou poválečné společnosti, která upadá do materialismu a povrchních hodnot. Postavy jako filozofický mentor Jean-Sol Partre zosobňují tuto kritiku – Partre se stává parodií intelektu a pseudo-filozofie, zatímco jeho jméno a filozofie zůstávají prázdnými, bezobsažnými hesly.
Symbolika hraje v Pěně dní zásadní roli. Leknín, který roste v plicích Chloé, spojuje nádheru a nebezpečí. lásku i zmar. Leknín představuje něco krásného, co ničí zevnitř, a stejně tak je vztah Colina a Chloé poznamenán touto dvojznačností – jejich láska je čistá a něžná, ale podléhá nevyhnutelné tragédii.
Závěrečné kapitoly knihy, kdy Colin prochází světem stále více zdevastovaným a nehostinným, jsou přímým odrazem jeho vnitřního rozpadu. Prázdné a chladné prostory, v nichž se nachází, podtrhují jeho osamocenost a zoufalství. Ztráta Chloé se stává totálním zničením jeho světa.
Pěna dní je jedinečné dílo, které svou kombinací surrealismu, jazykové hravosti a existencialistické filozofie vytváří hlubokou reflexi lidské existence, lásky a smrti. Vianův experimentální přístup k jazyku a formě posouvá hranice literatury a nabízí čtenáři nejen estetický zážitek, ale klade otázky na existenciální téma.
