Bílá velryba: Herman Melville

Veršem "Říkejte mi Izmael" končí Robert Křesťan text své písně Tanečnice. A právě touto větou začíná slavný román Hermana Melvilla Bílá velryba (v orig. Moby Dick). Dlouho se mi ho nechtělo číst, protože jsem ho vlivem jakési profanace tohoto díla v literárním prostoru považoval za dobrodružnou selanku, psanou pro dětského čtenáře. Bílá velryba je ale čímkoli možným, jenom ne selankou. Začíná jako nic neslibující svěží příběh z námořnického prostředí, pokračuje překvapující hypnotickou a zneklidňující scénou seznámení hlavního hrdiny Izmaela s "lidojedem" Kvíkvegem, čtenář se s Izmaelem a Kvíkvegem pak ocitá na velrybářské lodi, kterou až do konce dynamického příběhu už neopustí. Mezitím se střídají encyklopedická líčení o velrybách a velrybářství a divadelní dialogy, na scénu vstupuje propastně démonická a morálně nerozšifrovatelná postava kapitána Achaba a začíná putování za zlověstnou bílou velrybou... Co je vlastně tou velrybou, vražedným Moby Dickem, kdo jsou skutečně jeho pronásledovatelé a jaká touha je žene? Existuje vůbec nějaké dobro a jakési zlo? Nakolik je každý člověk pouhou lodí, zmítanou proudy; kde jsou hranice lidství? Podrobnosti příběhu nebudu popisovat. - Zmíním ještě litanické monology lodníků, motivy kruté a řezavé jak z Dostojevského, či sugestivní líčení setkání lodníků s Eliášovým ohněm na jejich lodi Pequoda, škvaření tuku v pekelných kotlech velrybářské lodi... to vše jsou ale jen ornamenty a schůdky ke zběsilosti závěrečného thrilleru, který (myslím si) právě tak, jak byl napsán, Melvillovo mistrovské dílo učinil nesmrtelným. - Odeonské vydání z roku 1968 provází kongeniální ilustrace Rockwella Kenta; podobenství tvrdých linek perokresby, prostých všech detailů. Několik jich zde přikládám. Čtěte. A střezte se své bílé velryby...