Asi nic." - Tak mi odpověděla sympatická a zjevně mimořádně znalá průvodkyně v památníku bratří Aloise (1861-1925) a Viléma (1863-1912) Mrštíků v Divákách u Hustopečí na dotaz, co by mi z tvorby obou bratrů doporučila ke čtení. Vlastně nevím dodnes, proč to řekla, protože bylo zjevné, že život, dílo a odkaz Mrštíků jsou jejím životním tématem. Snad se nechtěla dopustit levné zkratky? Myslím si to. "Maryša je hra, Rok na vsi není vlastně román, Pohádka máje je červená knihovna," řeklo to děvče. Pak jsme v památníků zaslzeli, když jsem viděl, že ve videoprůvodci postavu vášnivého progresionistického včelaře Viléma skvěle hraje můj bratranec a přítel K., jinak vynikající ochotnický herec, kterého tímto zdravím.
:: Památník v Divákách k návštěvě rozhodně doporučuji, expozice v někdejším rodinném domku (kde Mrštíkovic bratři žili a kde Vilém v přilehlém sklípku tragicky ukončil svůj život) je sice pochopitelně komorní, ale poutavá a moderní. Ještě dodávám, protože to není všeobecně známo, že bratři Mrštíkové byli celkem čtyři; jenže dva zbylí - lékárník František a lékař Norbert - se nestali tolik populárními. :: Nuže, hned po příjezdu domů jsem začal číst venkovskou kroniku Aloise a Viléma Mrštíkových Rok na vsi (1893-1904), jiného od Mrštíků jsem po ruce neměl. Dílo je to relativně rozsáhlé, v mém vydání z roku 1950 u Vyšehradu s pěknými obálkami od Vojtěcha Sedláčka má ve dvou dílech 1064 stran.
:: Zajímavé je, že zatímco v prvním vydání Alois připisuje toto dílo svému bratru Vilémovi, ve druhém vydání již ho uvádí jako spoluautora. Tyto dedikace jsou v knize přetištěny.
:: Líčení života na fiktivní moravské podhanácké dědině Habrůvka začíná v říjnu a končí po dvanácti měsících v září. Předobrazem románové Habrůvky se staly právě Diváky, přičemž reálná obec jména Habrůvka se nachází 30 kilometrů severně odtud. Epopej je členěna do dílů a kapitol podle měsíců a církevních svátků, sleduje osudy většiny obyvatel Habrůvky, z nichž se k některým opakovaně vrací, jiní se objevují epizodně. V dialozích si čtenář zpočátku musí zvyknout na hanácko-slovácké nářečí; zpočátku mě rušilo, pak už jsem odlišnost jazyk a přestal vnímat. Nářečím v knize nemluví jenom farář, řídící učitel, židovský obchodník, či lidé ze zámku. Pokud autor doslovu v mém vydání z roku 1950 Jaroslav Závada píše, že Rok na vsi je "kritikou moravské vesnice a starých časů", vůbec netuším, jak na to přišel. Pokud je Rok na vsi něčeho kritikou, pak venkovského alkoholismu, špatného hospodaření a mírně i židovské lichvy. Kronika je naopak mohutnou nepatetickou oslavou venkovského života, který jak roční období tak sledy svátků a zemědělských prací popisuje rytmicky, realisticky, místy - takřka výhradně ve vztahu ke krajině a přírodě - i okouzleně. Dotkne se tématu venkovské prostituce v postavě habrůvské "Messaliny" Vrbčeny, jednu z postav nechá dramaticky takřka zahynout v zimní vánici, takřka odčarovaně (ve srovnání kupříkladu s dojímajícím Ladou) popisuje venkovské Vánoce, hospodské pitky a rvačky, církevní a myslivecké události, s lehkou ironií přináší rádoby revoluční repliky "Duffka Cyrila, socialisty", sledujeme odjezdy rekrutů či život bezprizorných dětí či tuláků - nynějších bezdomovců. Údiv dnes vyvolá domácí výprask, který obdrží děti za to, že se chodí tajně koupat do malého rybníčku na návsi.
V Roku na vsi není mnoho sentimentu, jde o o střízlivý doku-román, tím možná cennější. Jedna z knih, kterou lze otevřít v kterékoli části a dozvědět se o charakteru celku. Nemá snad ani žádné poselství (a jak bych ho tam chtěl!), jen bez předsudků a ideologie jen prostým nahlédnutím na středomoravský venkov o 120 lez zpět, jak jej přes deset let vstřebávali dva bystří pozorovatelé z rodiny Mrštíků.
"Tak Habrůvka s přírodou a příroda s Habrůvkou překonává rok co rok a za cenu dočasného pobytu zde v rodném údolí snáší i nejkrutější světa úhony. Jindy láska pohladí, jindy pohněvá zloba - v kalíšek vína nejedna už skápla slzička. Na vše Habrůvka hledí klidným zrakem stoika. Tak přirozeným, lidským připadá jí každý i nejstrašnější světa běh. Neklne, nelomozí, nenaříká bezmocně, ale když trpí, trpí jako zvěř - tiše a oddaně (...)"...
:: Mohlo by z toho všeho zdát, že je Rok na vsi čtením ze skříní našich babiček - třeba nudným, pomalým, lyrickým... ale tím vším právě vůbec není. Nadčasovost mu dává dynamický a sevřený styl vyprávění, snad až jistý rychlý cynismus, koloběh, s nímž se postavy vracejí jako páni na scénu, z níž předtím odešli jako chudáci - či třeba zase právě naopak, stejně tak se vrací zapomenuté dluhy a ozývají nezhojené rány. To se týká nejvíce nejexponovanější postavy Cyrila Rybáře, habrůvského hospodského a radního, rozporné osobnosti, která je ve výsledku morálně neutrální stejně důsledně jako všechny ostatní v Roku na vsi a vymaňuje se ze schematismu. Právě odpozorovanost a životnost románových figur a figurek z Habrůvky nešustí starým papírem a činí je čtenářsky svěžími.
:: Román dávám do knihobudky, ale se srdcem opravdu čtenářsky bolavým, protože Rok na vsi je dílem monumentálním, jak věřím, tak i pravdivým a četl se mi skvěle. :: :: ::
